MAGAZÍN, kde se budou objevovat zajímavosti, které nemusí nutně souviset přímo s činností Lampijónu. Zajímavosti, které nás zaujaly, a věříme, že se budou líbit i vám.


8. 1. 2013 | Ztraceni v lese

Jiří Kysilka



Silvestr. Mrazivý to den. Teplota vzduchu v prochladlé setnici naší chalupy nám nezabránila vylézt zpod peřin, stejně jako nám teplota venkovního vzduchu nezabránila opustit ještě pořád relativně vyhřátou chaloupku. Na výlet do místních lesů jsme se totiž ohromně těšili. Tedy já rozhodně. Přivést své kamarády do mně tak důvěrně známého lesa, ve kterém jsem strávil své dětství, hrál si zde se skřítky, schovával se v kapradí, sbíral borůvky a drápal se po skalách a po pařezech je pro mě něco jako odkrýt nejniternější kouty mojí duše. Trasa procházky se měla nápadně podobat všem předchozím procházkám, kdy se na tomto místě nechcete courat moc dlouho a přesto chcete vidět to nejzajímavější, co zde k vidění je.

Tu se na jedné lesní křižovatce Honza zeptal: "Půjdeme tou horní nebo tou dolní cestou? Já bych volil tu horní." Tiše jsem spolknul prvotní reakci "Co tě nemá, tou horní se vždycky vracíme!" Měl jsem chuť udělat projednou změnu, snad v předtuše toho, že prožiju něco nového, něco, co bude stát za to.

Pokračovali jsme tedy horní cestou, která se začala zužovat a zužovat, až téměř docela zmizela. To mě nikterak nepřekvapilo, protože všechny cesty, které vedou na hlavní hřebenovku, do ní ústí v lepším případě jako nenápadné pěšinky. Do "cesty" se nám začaly připlétat klády, skály, prodírali jsme se houštím a brouzdali vysokým borůvčím. Hopsal jsem elegantně vpřed a chlácholil se představou, že jsem tu stejně doma jako lesní zvěř, že mě tu rozhodně nemůže nic překvapit. "Opravdu jsi tu tak doma, že tě tu nemůže nic překvapit?" zaznělo mi v tu chvíli v hlavě jako ozvěna, jakoby ke mně mluvil les. "Jasně, vylezem támhle na ten svah a tam bude značka," zněla moje odpověď, jak tomu hlasu z lesa, tak reálným hlasům zbytku party, kterému se nějak nepozdával terén a začali o mém vedení pochybovat. "Uvidíte!" Vylezli jsme na hřeben a viděli. Tedy spíše neviděli - žádná značka se nekonala. Znejistěl jsem.

Kde se stala chyba? Podobnými cestami jsem tu chodil od malička, musím to tu znát jako své boty. Rozhlížel jsem se po okolí, ale nebyl jsem si úplně jist, kterým směrem se vydat. "Muselo mě zmást sluníčko," pomyslel jsem si, "teď v zimě je přeci o kus jinde než v létě, třeba se jím podvědomě řídím." V tu chvíli jsem tomu opravdu věřil, a tak jsem se snažil racionálně zanalyzovat, kde tedy teď to sluníčko je a kde asi tak můžeme být my. Podle toho jsem navrhnul další cestu. Nechal jsem se vést svou intuicí, popravdě jsem se ale na cestu příliš nesoustředil, protože se mi les začal tak trochu posmívat: "Opravdu sis myslel, že můžeš dokonale znát celý les? Slyšel jsi někdy o tom, že každý les skrývá svá tajemství? Že v každém lese jsou místa, která nikdy nebyla navštívena?" Uvědomil jsem si, že tomuhle opravdu věřím, přesto však jsem bláhově myslel, že v tomhle lese jsem doma. Dál jsem se nechal podvědomě vést a hledal cestu, prosil les, ať mi pomůže se nalézt. "Jasně, támhleten svah to bude!" Vylezli jsme nahoru, abych si zde mohl vyslechnout "Herby, tady už jsme byli. Vidíš? Kolem tohohle ohniště už jsme šli." "Nu, alespoň si můžeme být jisti, že tohle je ten typ místa, na které už lidská noha vkročila, ta naše dokonce dvakrát," pomyslel jsem si.

Moje pyšné ego už rezignovalo a otevřelo se radám druhých. Dalším cílem tedy bylo neudělat znovu stejné kolečko. "Sejděme támhle dolů do toho údolí, to aspoň připomíná cestu, rozhodně víc než to, kudy jsme šli teď." Konečně jsem musel uznat užitečnost této připomínky, i když to ani zdaleka nepřipomínalo cestu, jakou jsem najít chtěl. Snažil jsem se navázat kontakt s lesem a zjistit, co celá tahle situace má znamenat, proč se nám tohle stalo. "Všimnul sis, že to hlavní, cos používal při orientaci, byla touha najít něco známého? Něco, čeho by ses mohl chytit? Dokonce dvakrát jsi vzal zavděk místem, které to byť jen vzdáleně připomínalo. Tak vy lidé jednáte často," začal mi ochotně odpovídat les. "Tvrdíte-li, že znáte les, neznáte ho jako celek, v celé jeho kráse. Znáte určité konkrétní cesty, lineární sekvence zážitků, míst, která vám jsou známá. Jak moc se bojíte sejít ze známých cest! Jak neradi se cítíte "ztraceni", v něčem novém, nepoznaném."

V tu chvíli mi to došlo. Les mluvil v metaforách. To, co mi takhle předal, se netýkalo jenom bloudění po lese, celé to byla metafora. Jak často v životě raději chodíme po vyšlapaných stezkách, i když víme, že nás dovedou leda tak do... no však vy víte :-) . Najednou se ve mně rozlil nádherný klid, začal jsem si užívat to, že jsme se ztratili, začal si užívat celé to dobrodružství. Snažil jsem se takto vzniklé nadšení přenést na zbytek skupiny, zabránit vzniku jakékoli paniky.

Slezli jsme dolů na cestu. Všechno bylo tak nové a neznámé. Na protějším svahu proběhly tři srnky. Na chvíli se zastavily a zadívaly se na nás. Bylo to pro mě výjimečné setkání, setkání s někým, kdo má k lesu opravdovou úctu, kdo ho vnímá jako skutečnou bytost a nebojí se v něm ztratit. Ten má právo říct, že je v něm skutečně doma. Elegance, s jakou ona zvířata odskákala kamsi do hlubších útrob lesa, mi to jen potvrdila.

Ten stav náhlé otevřenosti a vhledu mi, možná přes podobnost se zamilovaností, připomněl Vaška, člověka mně tak blízkého a přesto občas velice vzdáleného. V tu chvíli přišel vhled číslo dvě. Pochopil jsem, že každý člověk se vlastně podobá lesu. Nikdo nemá právo říct, že ho opravdu dokonale zná, nikdo to právo nemá, ani ten člověk samotný. Každý v sobě nese místa, která jsou nepoznaná, nenavštívená, uložena kdesi hluboko - a nesoucí tak svou panenskou nádheru. Lidská duše je nezměrná. Náhle jsem na té metafoře pochopil rozdíl mezi dvěma druhy lásky k lidem - k lesu. Můžu si v lese oblíbit určitou cestu, určitou sekvenci milovaných míst, na která se rád vracím. Stejně tak to, co si o sobě člověk myslí sám, co považuje za svou osobnost, je opět jenom jedna z možných cest lesem. Když se setká s někým jiným, komu se otevře, nalezne nejen novou krásnou stezku v cizím lese, ale zároveň také objeví nové cesty v sobě. Zjistí, že může být i něčím víc, než tím, čím si myslel, že je.

A pravá láska? To jsou ty záblesky, kdy si na okamžik uvědomíme, že ten druhý není jenom ta jediná známá cesta, s níž se identifikuje. Že není ani soubor těch oblíbených míst, míst, která máme rádi, ani těch, kterým bychom se nejraději vyhnuli. Ne, ten druhý je celý les, v celé jeho pestrosti, nádheře a tajemnosti. Les, který můžeme poznávat jak dlouho budeme chtít a vždycky v něm najdeme něco nového. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi slýchával "Rád bych, abys mě bral takového, jaký jsem". Usmál jsem se - kdo z nás takhle vlastně vidí sám sebe? To, co o sobě tvrdíme druhým, je zase jen naše naučená vyšlapaná stezka vlastním lesem. Každý jsme však celý les, stejně tajemný pro nás jako pro druhé. Vzpomněl jsem si na ty krásné okamžiky, kdy jsem viděl, že ten druhý je mnohem víc, než je patrné, kdy jsem viděl, že je celým lesem. A že já jsem taky celý les. Možná dokonce ten samý les. Možná jsme všichni jen různými vyšlapanými pěšinkami v jediném velikém lese.

Vydali jsme se po cestě, která oddělovala náš svah od svahu srnek. Najednou jsem ji poznal, byla celá úplně obráceně, než jsem ji znal. Nebyla to sice ta cesta, ke které jsem měl namířeno, ale už jsem věděl, jak se k ní dostat. Tentokrát doopravdy. Místo, kde jsem se cítil tak ztracený, bylo jen několik desítek metrů od míst, která jsem důvěrně znal. Opravdu, stačí se třeba i k nám známým místům dostat z jiné strany, v jiné roční době, a rázem jsou jiná, neznámá, nepovědomá. Každý les skrývá svá tajemství. Byl jsem rád, že se s námi dnes právě tento o jedno podělil.

Více zde: Jiří Kysilka
www.jirikysilka.cz

7. 10. 2011 | Tantra, probouzení divoké ženy... a co dál?

Helena Křováková



Za tu dobu, co se potkávám s ženami bud při tantrické masáži nebo na tantrických seminářích, sleduji, jak to začíná podrývat ustálené vzorce chování téměř u každého páru. Některé vztahy to neustojí. V ženách se totiž díky probouzení dlouho potlačované, do malinkaté kuličky stlačované energie, probouzí zároveň časovaná bomba. Dnešní tantra velmi dobře dokáže zabrnkat na to pravdivé jádro ženy, které zůstalo po tisíciletí někde uvnitř těla neporušeno, i když bylo přezíráno a nedostalo se mu slyšení. Její tělo, její smysly, tanec, dotek, navrací ženu k přírodě a přirozenosti tak rychle, jak by to neuměl žádný terapeut a stovky přečtených knih. Ženy najednou pláčou, křičí svoji bolest, svá zranění. Nebo tělo zamrzle mlčí, ale i to je důležitá informace, jak jsem na tom a kde začít. Jak naloží se svou energií to množství probouzejícíh se žen?

Rozhodně to nebude hned armáda probuzených andělských duší s nebeskou trpělivostí.. Určité mezietapy jsou zdravé. Řada z nich si totiž najednou uvědomí:"Bože, tohle já přeci odjakživa chci, to je mé právo!" První emocí, která se vyplaví, může být až bezbřehý smutek. V jaké vězení se ten život promněnil, kolik přidušení a zamrazení bylo potřeba k přežití ženy, kolik okleštění, ořezávání té krásy, aby se vešla do formy očekávání společnosti. Ano, tohle zjištění tzv.nespravedlnosti někdy hodně bolí. Vybudí v nás možná sebelítost, posléze zdravý výkřik:"tohle přeci není fér"... Když začneme cítit, jaké by to mělo být, a vidíme, jaké to je a bylo, ten strašný rozdíl nás nenechá na pokoji.

Potom přijde asi vztek, a dobře že přijde. Opouštíme partnery, přestáváme vařit, kupujeme si drahé věci (no přeci si je zasloužíme, ne), odcestujeme všem "blízkým" někam daleko, nemáme rády obecně všechny muže, event. přijímáme jen ty, kteří jsou nám hodně podobní, ale ti nás zase moc nerajcujou. Tak si třeba najdeme milence na sex, kteří se tzv. nepodíleli na našem předchozím ubíjení, ale brzy na ně hodíme zase jinou nespokojenost či závislost. Nebo už nechceme sex a muže vůbec a "divoce" se vrhneme do nějakého hnutí. V jiném případě v nás zůstane takové to ženské nespokojené "pnutí".

Cesta zpátky už není, jak tedy transformovat "vztek z útisku" do láskyplné podoby? Asi nejlépe jeho projevením v únosné míře, nestínat rovnou hlavy, ale umět jasně zakřičet TAK TOHLE UŽ NE. Neboť muže chceme, jsou tak jiní, inspirují a vzrušují nás, rádi o ně pečujeme a laskáme je, necháme se jimi hýčkat, milovat a oblažovat, chceme se jim líbit, těšit je. To je naše přirozenost, pokud do nich zrovna neprojektujeme svoji tisíciletou porobu. Pak asi pochopením souvislostí, že problém má dvě strany a mužům se nevede o nic lépe. "Nová" žena se probouzí a "starý" muž je na odchodu. Asi by měla mít expandující nová žena větší sílu než odcházející muž. Takovou sílu, aby v sobě postupně našla trpělivost, laskavou pokoru respektující zachování života, učila se být mostem ke světu mužů, právě tak jako řada mužů plní své poslání být mostem k ženám. Stále více žen si "doplňuje" mužskou energii a muži se zase zkouší ponořit do té ženské. Mizí vyhraněné polarity, často i silná sexuální přitažlivost, je to trochu zmatek v té staré známé dynamice.

A proč o tom píši v souvislosti s tantrickou masáží? Protože právě tyhle pocity v ženě léčí, mužům je přibližuje. Protože právě onu divokost a nekompromisnost v ženách probouzí. V sexualitě se vše projevuje tak jak to skutečně je, jak si kdo stojí, kolik toho ještě ustojí a kolik ne. A kompromisy tam neobstojí, kompromis není příliš "vzrušující", i když umožňuje přežití. Tantra však počítá se skutečným žitím a ne s přežíváním v zamraženém stavu. Je to někdy dlouhý a dobrodružný proces s recidivou a často si vzpomeneme, jak jsme obaleny malými sebeklamy a milými kompenzacemi docela dobře žily. Je to svobodná volba každého, jakou cestou se chce vydat.

Více zde: Helena Křováková
http://www.tantra-sofia.cz/clanky/

22. 8. 2011 | Podbrdská keramika

Magda Brožová



Na začátku byl černobílý válečný úvodník z roku 1944 o výrobě keramiky v malé manufakturce v Klínci u Štěchovic, který se mi dostal náhodně do rukou. Jelikož v Klínci tvořím a určitým způsobem navazuji na zdejší keramickou výrobu, byl to podnět pro to, zjistit něco více o této dílně.

Nečekala jsem velká překvapení - klasický sortiment těchto dílniček je běžně známý - hrnce, sádláky, pekáče, ale i malované kusy, o kterých jsem měla představu, že měly kobaltový dekor, podobný Štěchovické keramice. To jsem se však docela mýlila...

První cesta vedla za místní paní, dcerou hrnčíře pana Josefa Šimůnka. Tam jsem také poprvé viděla ukázky zdejší malované keramiky, které mě překvapily svou originalitou a začala jsem pátrat dál. Sešla jsem se s dalšími pamětníky, jejich prostřednictvím objevila fotky, další dosud zachované kusy. Z původního nápadu napsat malý článek do místních novin se zrodil záměr vydat brožurku s barevnými fotografiemi a veškerými informacemi, které se mi o této dílně "U Šimůnků" podařilo zjistit.

Jak daleko do historie sahá minulost objektu hrnčírny v Klínci nám není úplně známo. Zatím nejstarší, námi nalezený dokument svědčí o tom, že objekt byl hrnčírnou již okolo roku 1800. Ve zmíněném filmovém dokumentu se ale hovoří, že dílna navazuje na místní hrnčířskou tradici keramické dílny staré přes 300 let. Čeká nás tedy ještě spousta objevování v archivu.

V roce 1871 si hrnčírnu v Klínci pronajal a následně odkoupil od manželů Žáčkových hrnčíř Antonín Šimůnek z Davle. Řemeslo pak převzal jeho syn Antonín Šimůnek (1877 - 1952) a posléze vnuk, Josef Šimůnek (1908-1989). Tito hrnčíři byly uznávanými profesionály a vyráběli keramiku stejnou technologií jako bratři Davidové z blízkých Štěchovic. Jednalo se o měkkou kameninu, tzv. bělninu, která se pálila v kasselské peci na teplotu okolo 1200oC. Pan Josef Šimůnek měl ve své dílně 3 kruhy a zaměstnával cca 10 lidí. Během válečných let byla dílna již zpoloautomatizovaná, část sortimentu určená k dekorování, jako byly např. džbány a vázy se točila na kruhu, nádobí denní potřeby se zatáčelo do forem. Kromě klasického šlemovaného nádobí na vaření se tedy vyráběla dekorativní keramika malovaná podglazurními barvami na bílé nástřepí, přeglazovaná transparentní glazurou.

Výrazný styl tato keramika dostala, když kolem roku 1935 začali Šimůnkové spolupracovat s akademickým malířem Zdislavem Hercíkem , který studoval malířství na akademii v Praze u prof. Pirnera a později i v Budapešti. Tento bohémský malíř se věnoval malbě keramiky již předtím v dílnách v Kostelci nad Černými lesy, v Praze, Slavkově, v Hamru u Třeboně i jinde. Zde v Klínci maloval keramiku s přestávkami celkem 10 let a našel tu i žáka, pana Zdeňka Hrubého, který ač neměl žádné předchozí výtvarné vzdělání, velice záhy se pod jeho vedením vyučil v malování keramiky. Tito dva tak tvořili originální kusy, nejlepší paradoxně za války, kdy malovali třeba i tropické ryby, slony, palmy, hrady, nejčastěji to však byly květinové motivy typického rukopisu, které jakoby vycházely ze starých cibulákových vzorů.

Tato dílna velmi prosperovala, účastnila se tradičních předválečných trhů na Kampě, dodávala zboží po celé republice i do zahraničí , provozovala prodejnu v Praze na Vinohradech . Kolem roku 1950 byla dílna panu Šimůnkovi zabrána, krátce zde pokračovala výroba pod vedením někoho jiného, brzy se však zavřela úplně. Pan Šimůnek šel pracovat do rudných dolů do Mníšku pod Brdy, poté se živil i jako dělník na stavbách. Později našel místo jako točíř v podniku Dílo na Kampě, kam dojížděl za prací do svých 75 let, jelikož mu jako živnostníkovi nebyl přiznán důchod náležité výše. Zemřel v roce 1989 ve věku 81 let, krátce po tom, co se dozvěděl o pádu režimu.

Zdislav Hercík v roce 1947 opustil Klínec a usadil se v Levíně u Litoměřic, kde se pokoušel oživit zdejší tradici keramického řemesla, hlavně se zasloužil o znovuzrození tzv. "levínské engoby" a díky jeho průzkumům dějin levínského hrnčířství má Litoměřické muzeum materiály o vývoji temnější keramické výroby. Věnoval se také modelování hliněných figurek, hlavně žertovných zvířátek. Zemřel v roce 1968 v Litoměřicích ve věku 75 let.

Pan Zděněk Hrubý se věnoval malování keramiky do roku 1950, poté pracoval jako úředník. Zemřel náhle v roce 1979 ve věku 63 let.

Prostřednictvím místních občanů a inzerátů v okolních obcích se nám podařilo zdokumentovat a nafotit již kolem 150 kusů dochované keramiky. Musím říci, že každý kus je originál a tato keramika nás dosud nepřestala překvapovat dalším novým dekorem či barevným provedením. Tento článek je zatím jen ochutnávka, možnost podělit se o radost z této nádherné keramiky. Zda se podaří uskutečnit záměr vydat plánovanou obrazovou publikaci, zaleží především na financích a na rozsahu sesbíraného materiálu. Dále je to výzva pro Vás, pokud máte tuto keramiku doma, na chatě, půdě, velice rádi ji nafotíme pro náš projekt, nebo vykoupíme pro plánovanou expozici v naší dílně. Jedná se především o závěsné talíře, vázy, džbánky, vše je většinou signované - Hercík, Hrubý, nebo zespodu iniciálami Z.H., často i s datací.

A nakonec, polečně s Ivanou Švarcovou jsme začaly tvořit keramiku, inspirovanou tradičními klíneckými vzory. Výtěžek z prodeje použijeme na financování chystané knihy. Keramiku brzy najdete zde.

Další odkazy:
www.brozova-keramika


17. 6. 2011 | Příprava henna pasty

Pro přípravu pasty z henny na tetování je nutné použít hennu speciálně jemně mletou, henna na vlasy se nehodí, je příliš hrubá. Náš vlastní vyzkoušený recept je kombinací receptů které jsme získaly osobně od marockých žen a toho, co jsme se dozvěděly hlavně z internetu. Potřebujete jemný hennový prášek, sušené citrónky, hřebíček, zelený čaj, cukr, 100% esnciální tea tree olej (lze použít také eukalyptový nebo levandulový), igelitový kornoutek, mehendi olej.

Nejdříve si připravte roztok. Asi do litru vody vložte jeden větší nebo dva malé sušené citrónky a přiveďte k varu. Zmírněte oheň a jakmile citrónky změknou, rozmačkejte je vařečkou. Citrón podporuje uvolnění barviva.

Přidejte vrchovatou lžíci zeleného čaje a lžičku hřebíčku a nechte vařit až se tekutina vyvaří asi na polovinu.

Přeceďte přes husté sítko.

Do misky nasypejte hennový prášek podle plánovaného množství hennové pasty. Přidejte cukr nebo med. Cukr se přidává proto, aby se zvýšila přilnavost směsi a aby henna při vysychání tolik nepraskala. Pomalu vlijte horký roztok a důkladně rozmíchejte na pastu hustou asi jako bramborová kaše. Zbytek roztoku lze po vychladnutí zmrarit pro pozdější použití.

Nechte pastu uležet několik hodin, nejlépe do druhého dne. Před použitím přidejte několik kapek tea tree oleje, dobře promíchejte a naplňte pastou kornoutek. Ustřihněte růžek a můžete začít tvořit. Jako když zdobíte perníčky. Na místo, kam budete nanášet hennu, vetřete mehendi olej, který usnadní pronikání barviva do pokožky. Hotovou pastu z henny je nutné použít nejlépe do tří dnů, později ztrácí své barvící schopnosti. Nejintenzivněji (tmavě hnědočervený odstín) barví henna na dlaních a hřbetech rukou, nártech a kotnících.


31. 5. 2011 | Bunta



Od 12. století je Indie známá svými barvenými a potištěnými látkami. (Ovšem útržky látek, nalezených v zříceninách Mohenjo Daro svědčí o tom, že toto umění bylo známo už 3000 let př. n. l.) Nejstarší záznamy hovoří v této souvislosti o jihu Indie, řemeslo se ale brzy rozšířilo po celé zemi. Z potištěných látek byly vyráběny i stany a staly se nezbytnou součástí královských procesí. Zdá se, že už za časů Buddhy vzkvétal obchod s bavlněnými látkami mezi Indií a Babylónem. Potištěné látky se vyvážely do Indonésie, Malajsie a Dálný Východ. Říká se, že podnět k rozkvětu umění tisku na látku dal velký astronom a milovník umění král Sawai Jai Singh, když pozval na svůj dvůr umělce a řemeslníky ze všech koutů země a za jeho štědré podpory toto umění zapustilo kořeny tak silné, že vzkvétá dodnes. Významným centrem tisku na látku bylo město Surat v Gujaratu. V 17. století se Surat stává důležitým místem exportu vysoce kvalitního malovaného a tiskem ozdobeného bavlněného kalika. Levnější látky pocházely z Ahmedbadu. Dnes jsou nejznámější centra tisku na látku Ajmer, Jaipur, Ahmedbad, Sanganer, Bagru, Farukhabad, Pethapur a další, hlavně v Rajastánu a Gujaratu. Tisky z těchto oblastí vypadají na první pohled stejně, ale podíváme-li se důkladně, najdeme některé typické prvky. Jemné tisky ze Sanganeru jsou vždy na bílém nebo velmi světlém podkladu, zatímco ty hrubší z Bagru jsou zásadně červeno &45; černé na světle hnědém podkladu. Původně byly určeny pro venkovany. Farukhbad je znám svými rafinovaně propracovanými vzory, Pethapur nejjemnějšími tisky. Rostlinné motivy objevující se na látkách jsou perského původu. Výrobci dřevěných razítek z Banarasu je vyrábějí pro tisk na hedvábí, někdy každý vzor obsahuje až sedm barev. Čím více na jih, vzory se stávají hrubší a větší. Dnešním velkým centrem ručního tisku na látku je Andhra Pradesh.

Technika

Tisk pomocí dřevěných štočků získal takovou popularitu, protože díky jednoduché technice můžeme získat krásné a jasně barevné tisky. Původně přírodní barviva byla dnes téměř nahrazena umělými i když se najdou dílny, které pracují tradiční technikou včetně původních rostlinných barviv a minerálních pigmentů. Používá se například ibišek, cibule, indigo, šafrán nebo kurkuma. Základní používané barvy jsou červená - barva lásky, žlutá - barva jara, květů a ranního zpěvu ptáků, Krišnova modrá, jako mrak plný blahodárného deště a šafránová - barva jogínů, kteří se zřekli všeho pozemského. Hlavním nástrojem tiskaře jsou dřevěné štočky různých velikostí a s různými vzory zvané bunta. Štočky zhotovují řemeslníci z týkového nebo palisandrového dřeva. Palisandrové dřevo je velmi kvalitní a tvrdé, nebortí se a nepraská. Na vnitřní straně štočku je vyřezaný nebo do mědi vyleptaný vzor. Každý štoček má dřevěné madlo a dva až tři otvory vyvrtané skrz kvůli cirkulaci vzduchu a taky pro odstraňování zbytků barvy. Nové štočky jsou namáčeny v oleji 10 až 15 dní, aby se zjemnila struktura dřeva.

Látka určená k potisku je pečlivě vyprána a pokud není žádoucí přirozená našedlá barva, i jemně vybělena. Pokud je třeba látku obarvit, jak je tomu například u sárí, děje se to ještě před tiskem. Látka je pak napnuta na tiskařský stůl a připevněna připínáčky. Tiskař používá dřevěný stolek s policemi. Na vrchní polici jsou umístěny mělké tácky s barvou, ve spodních pak dřevěné štočky. Stolek je na kolečkách, takže si jej tiskař může snadno podle potřeby posunovat. U sárí se tiskne nejprve pallu (široký ozdobný okraj na jednom konci), a potom obruba. Tiskne se zleva doprava. Štoček se namočí do obrysové barvy, obvykle černé nebo tmavé. Přitiskne se na látku a tiskař bouchne pěstí do madla aby se vzor dobře obtiskl. Značky na štočku slouží jako vodítka pro opakovaný tisk, tak, aby výsledný efekt byl jednolitý a nepřerušovaný. Obrysy tiskne nejzkušenější tiskař, protože je to on, kdo dá základ celému procesu. Pokud se tiskne vícebarevný tisk, nastupuje druhý tiskař s další barvou, a třetí a další, je-li třeba. Zručnost je velmi důležitá, neboť jednotlivé barvy musí do sebe přesně zapadat. Je potřeba přibližně tisíce otisků razítka pro potištění tří metrů látky v pěti barvách. Člověk se až diví, jak se tolik lidí dokáže sjednotit a vytvořit takovou krásu. Tiskařské dílny, to jsou sehrané týmy lidí, rytmus bušení do štočků se ozývá jako tlukot pro krásu zapáleného srdce.

Barvy

Pro potisk bavlny a hedvábí se používají rozdílné barvy. Na bavlnu se používají takzvaná rychlá barviva a pigmentové barvy. Práce s rychlými barvivy je složitější, protože jednou namíchaná barva se musí spotřebovat ten samý den. Standartní barvy jsou černá, červená, oranžová, hnědá a okrová. Další barevné varianty jsou poněkud obtížnější, protože během tisku není možné kontrolovat, případně měnit kvalitu a odstín. Po nanesení poslední barvy je třeba látku ustálit v kyselém roztoku.

Pigmentové barvy jsou dnes velmi populární, protože se s nimi jednoduše pracuje, namíchané barvy se dají nějaký čas skladovat a jsou možné jemné nuance barev. Také barevný odstín je stálý, během tisku a zpracování se nemění. Pigmentové barvy jsou vyrobeny z mikroskopických částeček pigmentů, které se v pojivu nerozpouštějí, tudíž vzniká vrstvička barvy na povrchu látky, kdežto rychlá barviva vnikají do tkaniny. Pigmentové barvy se míchají s petrolejem a pojivem. Konzistence musí být tak akorát, protože pokud je barva příliš řídká, rozpíjí se a když je hustá, tisk je příliš hrubý.

Bavlněná sárí potištěná pigmentovými barvami jsou sušena na slunci. To je součást fixace. Pak jsou srolována ve vrstvách novinového papíru a napařována ve speciálních nádobách. Stejně se napařuje také hedvábí. Po napaření se látka pečlivě vymývá velkým množstvím vody a znovu se suší na sluníčku. Pak se vyžehlí, což zafixuje barvu nastálo.

Další způsob tisku je podobný našemu modrotisku - štočkem se na lásku nanáší rezerva - jíl s pryskyřicí nebo horký vosk, látka se obarví a po odstranění vykrývací vrstvy se objeví světlý vzor.

7. 11. 2009 | Vánoční dárek


Do Vánoc zbývá 7 víkendů. Pro hudební fajnšmekry máme neobvyklý dárek v podobě marocké hudby nahrané ve Vysokém Atlasu. Je ke stažení ve formátu mp3. Každou sobotu (nebo neděli :-) se tu objeví jedna nová skladba. A tady je článek, abyste věděli, co posloucháte.



A tady jeden "umělecký" obrázek. Nechtěná dvojexpozice z dob, kdy se ještě nefotilo na digitál :-)

16. 10. 2009 | Pablo Russell talks


Opět je v Praze náš přítel, kanadský indián z kmene Černonožců Pablo Russell. Nabízíme vám nahlédnutí do učení jeho národa.

2008 | Čaje, jak je (možná) neznáte


SBITEŇ

starý ruský recept

  • 1,5-2l vody
  • 150 g medu
  • 100g cukru
  • 2-3lžičky sušené třezalky
  • 6 hřebíčků
  • 6 zrnek pepře
  • půlka lžičky zázvoru
  • kousek skořicové kůry
  • 1 lžíce máty

Med povaříme v kastrolu, rozředíme 300 ml vody. Odděleně povaříme cukr rozpuštěný rovněž v 300 ml vody. Oba odvary slijeme a vaříme dohromady asi 20 min. Zbytek vody uvedeme do varu, přidáme koření a vaříme 10 minut. Pak je necháme v přikryté nádobě dobře vyluhovat(asi 15-20 minut). Poté odvar z koření slijeme, přecedíme a spojíme s ostatním nápojem. Sbiteň podáváme horký.

ATKANČAJ

kirgizský recept

  • 400 ml mléka
  • 1 vrchovatá lžička černého čaje
  • 1 lžíce másla
  • 150 ml kyselé smetany
  • sůl

Uvaříme silný čaj, dolijeme jej mlékem, přidáme máslo, sůl, smetanu a ještě jednou přivedeme do varu. Podáváme se slaným pečivem.

ČAJ OD ŽIDOVSKÉ BABIČKY

  • 1 lžička černého čaje
  • 3 lžičky cukru nebo medu
  • lžíce citrónové šťávy

čerstvé ovoce, které právě máte: jablka, hrušky, pomeranče, grapefruity, mandarinky... rozkrájejte na kostky a nasypejte do horkého připraveného čaje, vyjezte teplé ovoce a zapijte čajem nebo vypijte čaj a pak snězte ovoce.

ZELENÝ ČAJ SE ŠIBOU

marocký recept

  • hrst zeleného čaje (gunpowder)
  • lžička sušeného nebo snítka čerstvého pelyňku
  • 5 - 6 lžic cukru

Připravuje se stejně jako marocký čaj s mátou. Dejte vařit vodu. Do kovové konvičky připravte zelený čaj. Nalijte trochu vroucí vody, krouživým pohybem konvičkou zamíchejte a vodu vylijte. Zalijte horkou vodou, nechte vzkypět a odstavte. Přidejte pelyněk. Čaj opravdu hodně oslaďte. Promíchejte tak, že několikrát nalijete čaj do sklenice a opět vrátíte do konvičky. Nalévejte hodně zvysoka, aby se ve skleničce vytvořila pěna. Podávejte ve sklenkách. Šiba (pelyněk), narozdíl od máty zahřívá, proto se v Maroku tento čaj pije v chladném období.

Maročtí hudebníci Gnawa

Nahrávky vznikly v roce 2002 ve vesnici Khamlia v Maroku. Hrají a zpívají Zaid a Muhammad Oujeaa a jejich bratři a bratranci.

Maročtí Gnawa jsou potomci černých otroků, vojáků a nádeníků, kteří přišli do Maroka ze subsaharských zemí, převážně z Guineji, Nigeru, Mali, Senegalu a Súdánu. Věřilo se, že velká část černých Afričanů pocházela z tehdejšího království Ghana, odtud název Gnawa, kterým se označuje také jejich specifický hudební styl. Gnawa jsou muslimové, ale zachovali si a stále uchovávají staré rituály, vycházející z předislámských náboženství. Největší vlny přistěhovalců proběhly v 11., 13. a v 16. století, ovšem podle tradice vztahují Gnawa svůj původ až k osvobozenému etiopskému otrokovi Sidi Bilalovi al Habashi, prvnímu muezzinovi a příteli proroka Muhammada. Tohoto významného islámského světce přijali za svého patrona a jeho jméno se často objevuje v jejich písních. Díky velmi blízkému vztahu s prorokem Muhammadem byl Bilal obdařen barakou - požehnáním. A Gnawa věří, že oni, jako Bilalovi duchovní dědici, jsou vyvolení mezi muslimy, zaslouží si zvláštní respekt, a také na nich spočívá jeho baraka.

Styl Gnawa vychází z hudební tradice subsaharských zemí a je veskrze duchovní. Hudba a rituály mají léčivé a očistné účinky. Prostřednictvím hudby a extatického tance dochází ke spojení s duchy, džiny, anděly a s Bohem. Gnawa odhánějí zlé duchy a naopak přivolávají ty dobré, nositele baraky. Tradiční hudební nástroje které Gnawa používají jsou bubny ganga a tagangat (v některých oblastech se jim říká tbel), kovové kastaněty tikarkašn (karkabas, qaraqeb) a hažhuž (gimbri, sintir), přímý předchůdce bendža. Ganaga a tagangat jsou velké dřevěné bubny, potažené z obou stran kozí nebo velbloudí kůží. Hraje se na ně dřevěnými paličkami. Menší tagangat drží stále stejný rytmus, větší ganaga rytmus během skladby mění. Na kovové kastaněty hrají zpěváci, kteří sborově odpovídají hlavnímu zpěvákovi. Nejdůležitější nástroj je hažhuž na který hraje hlavní zpěvák skupiny, málem. Tělo nástroje tvoří jakási dřevěná krabice potažená kůží, na dřevěném krku jsou napnuty tři struny ze střívek rituálně zabitých zvířat. Hažhuž má schopnost na sebe vázat zlé duchy a odvádět je z těl posedlých osob. Prvním hráčem na hažhuž byl podle tradice Sidi Bilal. Texty písní jsou převážně v arabštině, někdy v berberštině. Mluví se v nich o Bohu, o proroku Muhammadovi, o Bilalovi. V mnohých písních se zpívá o těžké a strastiplné cestě, o ztracené svobodě, o staré vlasti a o touze po ní. Tady nalézáme mnoho společného s hudbou amerických černochů, s blues, s gospelem. Ozdravná a očistná síla Gnawa rituálů vychází ze snahy utišit bolest vykořeněné duše.