26. listopadu 1999 měla Four Winds Association v Laussane velkou čest organizovat konferenci s Pablem Russellem, synem národa Černonožců a uznávaným učitelem, sundance lídrem a medicinmanem kmene Blood. Pablovo indiánské jméno je "Shooting in the air". Toto jméno dostal Pablo při svém prvním Tanci Slunce od strýce, který během druhé světové války sestřelil nepřátelský bombardér. Strýc pojmenoval synovce právě podle této události. Pablo přijel z Chief Mountain v Albertě aby vyprávěl o vztahu jeho lidu k přírodě a zemi. Zde jsou některé výňatky z této konference, které mohou být poučné pro každého.

Předkové

Před 12 000 lety bylo mého lidu mnoho a nejsilnější bojovníci nás vedli do prérií v severní Albertě. Stařenka se bála vidět to zvláštní místo, které bylo tak ploché, s minimem řek a stromů. Když jsme stěhovali týpí, nechávala na zemi stopy, a tak bylo rozhodnuto přemisťovat je každé 3 dny aby se tráva pod nimi nepoškodila. V této době mezi sebou muži hodně bojovali protože se každý chtěl stát náčelníkem. Aby se muž mohl oženit, musel přinést skalp nepřítele. Tak také získal právo vlastnit dům ( týpí). Bylo nás tolik a potravy bylo tak málo, že bylo rozhodnuto aby se lid rozdělil do tří skupin a každá skupina byla poslána do jiné oblasti. Dohodli jsme se, že za rok, až uzrají bobule, se opět setkáme a uspořádáme tanec slunce.

Po roce jsme se znovu sešli. Ti, kteří přišli ze severu, procházeli oblastí, kde řádil veliký požár a jejich mokasíny byly zčernalé od sazí. Byli pojmenováni Černonožci (Blackfeet, Siksika). Příchozí z východu měli špínu na obječení, tak byli pojmenováni Piegan nebo Pikuni (Strakaté šaty). Ti, kdo přišli z jihu měli nádherné čelenky a tak dostali jméno Kai Nai, což znamená Mnoho náčelníků. Později, když přišli bílí lidé, byl můj klan Kai Naj francouzskýni obchodníky nazýván Krvavý klan (Blood Clan), protože prý naši bojovníci nebyli spokojeni, dokud neuviděli krev svých nepřátel.

Rezervace kmene Blood je nyní největší rezervací v Kanadě. Blood je jediným národem, který se nevzdal svého práva tančit tanec slunce. Osadníci přišli na naše území v porovnání s jinými národy relativně pozdě (na konci 19. století). Mnoha ostatním kmenům bylo vykonávání tance slunce bílými kolonisty zakázáno. Nyní se zákony mění a tanec slunce je opět povolen. Obracejí se na nás zástupci ostatních národů, abychom je tanec slunce a posvátné obřady naučili. Jak už bylo řečeno, přemisťovali jsme týpí každé 3 dny, abychom nepoškodili zemi a aby se slehlá tráva mohla znovu narovnat. To vždycky bylo a stále je to nejdůležitější, ukázat náš respekt vůči Zemi. Není to naše Země, je to Země našich dětí. Když si cokoli bereme, byť by to bylo dřevo na oheň nebo kámen, nabídneme Zemi výměnou trochu tabáku, jako poděkování za dar.

Alberta se za posledních 100 let změnila víc, než během 12 000 let, kdy mí lidé obývali toto území a respektovali je. Můj lid byl národem bojovníků. Bojovali jsme se všemi ostatními kmeny a nikdo se neodvážil nám naší zemi vzít. Běloši k nám přišli až v roce 1881. Proto zůstaly naše tradice v porovnání s ostatními kmeny tak silné. Jsme tak silní proto, že naši lidé vždy následovali bizona. Všimli jste si někdy, jak dlouhá srst roste bizonům na přední části těla ale na zadní nikoliv? Bizon je jediné zvíře, které jde proti bouři. Když ostatní hledají skrýš, bizon neutíká, jde přímo do stdce bouře a tak je dřív po všem. Učili jsme se od těchto zvířat a žijeme tak. Jdeme vždy za bizonem. Staří vyprávějí příběhy, jak, když teplota klesla 40oC pod nulu, nehřáli se mí lidé doma, ale naopak, muži vycházeli lovit a ženy sbírat dřevo na oheň. Byla taková zima, že nože přimrzaly k masu a my si museli sedat na ruce, abychom si je zahřáli. To byl čas kdy jsme nejvíc pracovali a odpočívali jsme, když bylo teplo. Jsme velmi silný a odolný lid. Když se ráno probudíme, nejdříve ze všeho se ponoříme do ledové řeky, abychom se umyli ale také abychom se posílili.

Bizon

Cesta bizona v moderním životě. Kdybych měl vysvětlit, co znamená následovat bizona v dnešním světe, dal bych tento příklad: Představte si dítě, které řádí v pokoji když rodiče nejsou doma. Shodí vázu a váza se rozbije... Dítě může reagovat dvěma způsoby: Může schovat střepy takže si nikdo nevšimne co se stalo. Možná to bude trvat několik dní, než si rodiče všimnou, že váza chybí. Ale dítě bude trpět strachem, pocitem viny a stresem. A až rodiče zjistí, co se stalo, bude mít potíže nejen proto, že rozbilo vázu ale také proto, že nic neřeklo! Toto dítě se nepostavilo bouři čelem ale uteklo před ní.
Jiné dítě rozbije vázu a hned to řekne matce. Nepocítí žádný stres a další nepříjemné emoce jako první dítě. Vešlo do bouře ale vyšlo z ní velmi rychle a netrpělo tak dlouho jako to první. Tomu říkáme následovat bizona a v dnešním světě to může být velmi užitečné.

Hlava s srdce


Příliš často lidé používají hlavu a ne srdce.

Hlava říká: Co dělám je ošklivé, líbí se mi víc co děláš ty. Chtěl bych být někým jiným. Mám tak málo, kdybych se rozdělil, budu mít ještě méně. Je to tvoje vina, ty jsi mě donutil to udělat. Nevím, jak to udělat. A tak dále...

Srdce říká: Chci ti dát tohle, protože jsi můj přítel. Povídej o tvé kultuře, je to tak zajímavé... Omlouvám se, že jsem se tak choval, můžeš mi to odpustit? Podívej se na sebe do zrcadla a řekni: ?Miluji tě!? Nikdo mě nemůže učinit šťastným, když to nemohu udělat já sám. A tak dál...

Mí lidé říkají: Když jednáš s lidmi, používej srdce, hlavu používej na matematiku a fyziku. Když znáš ten rozdíl, můžeš růst. Někteří lidé nikdy nevyrostou. Zkus najít rovnováhu, aby si tvé srdce a tvá hlava mohly podat ruce

Kruh

Žijeme v jednotě s přírodou.
Víme, že Země je kulatá, Měsíc je kulatý, Slunce je kulaté... Země obíhá kolem Slunce, Měsíc obíhá kolem Země, Země se točí kolem své osy, ve dne v noci, stále... Kruh je přirozený pohyb ve vesmíru. Stejně tak i naše vztahy s ostatními tvory. Když chceme, abyse k nám lidé chovali hezky, musíme se k nim chovat také tak, protože všechno co uděláme, se k nám jednou vrátí. Minulost, přítomnost i budoucnost jsou stejné. Když zemřeme, staneme se minulostí a naše těla se vrátí do země. Tráva roste z této země a bizon se pase na této trávě. Naše děti sní bizona a tak se staneme součástí našich dětí. To je kruh života.

Zvířata

Moji lidé si nemyslí, že zvířata jsou hloupá a že mají malý mozek. Zvířata jsou velmi chytrá a mají dvě věci, které nám chybí:
Svobodu
Bezpodmínečnou lásku

Pes je skvělým příkladem:
Pes je tu pro tebe vždycky. Když přijdeš domů, nemusíš na něj mít čas a pošleš ho pryč. Vrátí se později, vrtíc ocasem. Bude tě vítat a bude vždy šťasten, že tě vidí, každý den svého života. Bude vždycky připraven sdílet tvé radosti a miluje tě bez jakýchkoli podmínek, i když se o něj špatně staráš. Když přijdeš domů unavený a řekneš přátelům, aby tě nechali být, budou se na tebe zlobit. Až s nimi budeš příště mluvit, ukážou ti, jak jsou rozladění. Budou chtít, aby ses omluvil. Lidé vždycky říkají věci jako: ?Jestli se nezměníš, opustím tě!? nebo ?Dokud neuděláš tohle, tak já neudělám toto.? Pro všechno jsou nějaké podmínky. Když se pták rozhodne opustit město a žít na venkově, přijmou ho tam. Ale když ty se rozhodneš přestěhovat se na vesnici, přijdou za tebou a řeknou: ?Tady nemůžeš zůstat, toto je můj pozemek!? Pak přijde vláda, abys zaplatil poplatky. Musíš zaplatit, protože jsi změnil způsob života. Narozdíl od zvířat, nejsme svobodní.

Mí lidé žádají zvířata o vedení. Když se jich zeptáme, odpoví ale přestala mluvit s těmi, kteří o ně špatně pečují a zotročují je.

Kdo jsme?

Mí lidé věří, že jsme zpodobením země.
Naše vlasy představují trávu na prérii. Naše kosti jsou hory, které nás dělají silnými a drží nás vzpříma. Naše tepny a naše žíly jsou řeky a prameny. Náš dech je jako vítr. Naše srdce je středem země a někdy hovoří prostřednictvím sopky. Naše tělo je darem od Matky Země a jednoho dne se k ní vrátíme. Nevlastníme naše těla, jen jsme si je na chvíli vypůjčili. Nesmíme o našich tělech nikdy mluvit špatně, protože uvnitř žije světlo. Až se tělo vrátí do země, světlo se vrátí ke Stvořiteli. Když je tělo zdravé, je zdravé i světlo. Proto se musíme o naše tělo dobře starat a neoslabovat ho alkoholem nebo drogami. Je snadné pomoci ostatním, ale je těžké pomoci sám sobě a je to ještě těžší s láskou. Toto všechno se učíme od matky přírody. Technologie se s časem mění a měnit budou, ale pocity se nemění nikdy. Stejně jako naši starší, my i naše děti zažíváme radost, smutek a vztek... Následovat bizona je dobrý způsob žití. Technologie se změní. Lidské pocity nikoliv

Lov bizonů

Než jsme měli naše první koně, zaplétali jsme si do vlasů trávu. Rozdělali jsme oheň z jedlového a cedrového dřeva a procházeli jsme kouřem. A pak jsme se plížili travou proti větru a čekali až se bizon zvedne. Zasáhli jsme bizona vždy tam, kde nejsou žádné kosti, do masa, aby zemřel rychle. Bizon musí padnout na kolena a ne na bok. Když bizon padl na kolena, bylo snazší jej rozříznout na hřbetě, oddělit maso od kostí. Pak jsme vložili maso zpět a zabalili do kůže. Kůži jsme propíchali a svázali tak, že zvíře bylo zase celé. Pak jsme je dotlačili do tábora. Zpočátku to bylo velmi těžké, ale jak jsme ho táhli po zemi, srst se odřela a bizon klouzal snadno, jako sáně. Když jsme pak měli koně, jeli jsme vedle bizona a střelili ho z malého luku šípem do srdce. Tak pronikla naše láska do bizonova těla a způsobila, že umřel rychle. Nikdy netrpěl. Pak jsme jej vyvrhli. Když jsme zabili bizona, prosili jsme o odpuštění a žádali Stvořitele, aby jej přijal zpět spolu s jeho strachem a slabostí a zanechal tu jeho odvahu, rychlost a sílu. Když jíme maso, nikdy nám není špatně. I dnes je velmi důležité zádat o odpuštění za maso, kterým se živíme, aby do nás s jídlem nevstoupil trach zvířete. Náš lid stále loví tímto způsobem po celý rok, dokud nenastane lovecká sezóna Bílého muže, který nejdřív střílí a pak se ptá: “Co to bylo?”

Dýmka

Posvátná dýmka je jako dítě. Nemůžeš ji jen tak mít doma, aniž bys věděl co znamená a jak o ni s respektem pečovat. Musíš podstoupit různé obřady, abys měl právo vlastnit dýmku. Musí ti být dána staršími a musíš si tu čest zasloužit. Nejdřív se musíš dozvědět o jejím původu a historii. Když vlastníš dýmku, všichni lidé se stanou tvými dětmi. Musíš s každým zacházet, jako se svým vlastním dítětem. Není dobré mít dýmku doma pověšenou na zdi. Když jsou obě části dýmky spojeny, spojuješ se se Stvořitelem. Jenom ten, kdo se seznámil s tradicí dýmky může porozumět významu spojení obou částí dýmky, a tomu, jak dýmku používat. Dýmka má být spojena jen když má být použita při posvátném rituálu. Je něco jako oltář, a nemá být vystavována, protože je to posvátná věc.

Potní chýše

Před dávnými časy žil v jedné indiánské vesnici mladík, jehož tvář byla znetvořena dlouhou jizvou a žena, která byla nesmírně krásná, nejen zvenčí, ale i uvnitř. Byla tak mimořádná, že jí bylo dovoleno zvolit si manžela, což nebylo pro jiné ženy obvyklé. Všichni mladí muži kmene za ní přicházeli a žádali, aby si je vzala, ale ona je všechny odmítla. Zlobilo je to a pověděli Muži s jizvou aby jí také navštívil, neboť si mysleli, že se jim uleví až ho ta krásná žena také odmítne.
Mladík šel ženu navštívit. Řekla, že by si ho vzala, kdyby se mohl zbavit své jizvy. Vzal si tedy svůj bizoní oblek a šel na hledání vize. Zvířecí duch se ho zeptal, co chce. Odpověděl, že by si přál, aby jeho jizva zmizela. Duchové mu odpověděli, že to není možné, narodil se s touto jizvou a je jeho součástí. Ale nabídli mu moc uzdravovat ostatní. To ho ale nezajímalo a vrátil se domů.

Když se mu vrátila síla, rozhodl se podstoupit další hledání vize. Ale ani tentokrát mu žádný zvířecí duch nemohl pomoci. Cestou domů uviděl hejno hus, mířících na jih, k Veliké vodě. Jedna z husí mu poradila vykopat v písku jámu a vlézt do ní při západu slunce. Bude tam velmi horko, ale pokud vydrží, uvidí na pláži malého chlapce, díky němuž bude moci promluvit se Stvořitelem. Muž s jizvou udělal vše podle rady a když vylézal z díry, uviděl dítě. Hrál si s ním celý den a další den také. Chalpec jej pozval k němu domů, pod vodu. "Ale já nemohu pod vodou dýchat", řekl Muž s jizvou. Ale chlapec ho vzal za ruku a odvedl pod vodu a on mohl dýchat. Hoch jej zavedl k týpí, kde čekala chlapcova matka Luna. "Jitřní hvězdo, proč jsi sem zavedl člověka?", zeptala se. "Páchnou a dělají chyby!" Jitřní hvězda odpověděl, že je mu s ním dobře a že se po bratrově smrti cítí osamělý. Luna řekla, že může zůtat ale musí se nejdříve očistit kouřem. Pak se vrátil chlapcův otec - Slunce, a ptal se, co tam ten člověk dělá. Chlapec povídá: "Když ho pošleš pryč, půjdu s ním, protože je mi bez bratra smutno". Jeho bratra zabili ptáci. Otec Slunce souhlasil ale muž se musel znovu očistit. Nazítří se Jitřní hvězda a muž vydali opět na pláž. Chlapec uviděl v dálce ptáky. Otec Slunce mu zakázal se k ptákům přibližovat, ale on se rozhodl pomstí tsmrt svého bratra. "Tvůj otec ti zakázal přibližovat se k ptákům", žekl Muž s jizvou. Ale chapec utekl a muž běžel za ním. Když Jitřní hvězda uviděl, jak velcí ptáci jsou, vyděsil se a upadl. Ale muž poznal, že to jsou jen jeřábi. Zabil je a udělal pro Slunce čelenku. Jitřní hvězda byl naivní dítě a Muž s jizvou mu musel často pomáhat z nesnází. Jednoho dne se otec Slunce zaptal Muže s jizvou, proč vlastně přišel. Muž s jizvou vysvětloval, že by se mohl oženit, kdyby jeho jizva zmizela. Otec Slunce odpověděl, že ta krásná žena je jeho dcera a že jizva nepředstavuje vůbec žádný problém. Požádal Jitřní hvězdu a Muže s jizvou, aby postavili čtyři potní chýše. Když byla první chýše hotová, vešli dovnitř. Na místě, kde seděl muž zůstala velká hrouda hlíny. Když zemřeme, vrátíme se do země. Když vyšli z chýše, Slunce požádalo Lunu, aby vzala svého syna do náručí. Ta neváhala a objala Jitřní hvězdu. V druhé chýši byla hrouda země na místě, kde seděl muž, menší a jeho jizva trochu zbledla. Slunce opět vyzvalo Lunu, aby rozhodla, který z nich je její syn a ona znovu objala Jitřní hvězdu. Ve třetí potní hýši se hrouda opět zmenšila a jizva byla sotva viditelná. Ale Luna stále poznala Jitřní hvězdu jako svého syna. Po čtvté potní chýši nezbylo nic z hlíny na místě, kde seděl muž a jeho jizva zmizela. Když se Slunce zeptalo Luny, kdo je její syn, objala Muže s jizvou! Toho den dostal Muž s jizvou nové jméno: Nepravá Jitřní hvězda. Slunce pak řeklo, že miluje lid, kteřý žije na Zemi, protože k němu hovoří.
Dal jim dar:
dýmku
červenou barvu
potní chýši
trávu
Tento dar patří všem Indiánům, jakéhokoli kmene.
Nepravá Jitřní hvězda byl jediný člověk, který si mohl po smrti ponechat své tělo.

Když se ráno podíváte na oblohu, uvidíte jednu velmi jasnou hvězdu. To je Nepravá Jitřní hvězda. Druhá jasná hvězda je Jitřní hvězda. Z této legendy pocházejí naše obřady. Ale je to mnohem delší příběh. Obvykle se vapráví během obřadu Tance Slunce.

Více také na www.pablorussell.com

Termíny viz Kalendář akcí